Tis červený

Tis červený (Taxus baccata) je pozoruhodný paradox mezi jehličnany: botanicky jehličnan, vlastnostmi dřeva se však blíží tvrdým listnáčům. Krásné, pružné a trvanlivé dřevo z něj udělalo legendu — vyráběly se z něj středověké luky — dnes je ale strom chráněný a jeho dřevo spíš sběratelskou vzácností než běžným materiálem.

Dřevo — Tis červený

Výskyt a růst

Tis roste roztroušeně po celé Evropě, od Britských ostrovů po Kavkaz, dále v severní Africe a v částech Asie. U nás je původní dřevinou, dnes však ve volné přírodě vzácnou a zákonem chráněnou. Je to stálezelený strom nebo velký keř, dorůstá zpravidla 10–20 metrů, často s křivým, žebrovaným a dutým kmenem. Roste extrémně pomalu a dožívá se stovek, výjimečně i tisíců let — patří k nejdéle žijícím evropským stromům. Snáší hluboký stín i vápnité půdy. Důležité upozornění: celá rostlina kromě červeného míšku je prudce jedovatá (alkaloid taxin) a jedovatý zůstává i prach ze dřeva — při obrábění je nutná ochrana dýchacích cest.

Vlastnosti dřeva

Jádro má oranžově hnědou až červenohnědou barvu, která časem tmavne, a ostře se odděluje od úzké smetanově bílé běli. Letokruhy jsou velmi jemné a husté, kresba často zvlněná, se suky a nepravidelnostmi, které dřevu dodávají osobitý charakter. Na jehličnan je tis nezvykle tvrdý, těžký a hlavně mimořádně pružný a houževnatý. Neobsahuje pryskyřici. Je přirozeně trvanlivý a řeže se i soustruží výborně, pokud je vlákno rovné; křivé rostlé kmeny ale dávají málo pravidelného řeziva.

Použití

Historicky proslulo tisové dřevo výrobou dlouhých luků a kuší. Dnes se používá především v uměleckém truhlářství: soustružené předměty, řezby, intarzie, dýhy z kořenicových partií, rukojeti nožů, luxusní drobný nábytek. Uplatňuje se i ve stavbě hudebních nástrojů. Kvůli vzácnosti jde vždy o malé, výběrové kusy.

V podlahářství

Jako podlahové dřevo se tis prakticky nepoužívá a poctivě řečeno ani nedoporučuje. Důvody jsou jasné: strom je chráněný, dřevo na trhu téměř nedostupné a kmeny malé a křivé — souvislou podlahovou plochu z něj sestavit nelze, nanejvýš intarzované detaily či bordury v historizujících interiérech. K tomu se přidává jedovatost prachu při broušení, která vyžaduje důsledné odsávání a respirátor. Technicky by přitom tis obstál dobře — je tvrdý, houževnatý a krásný, na světle však znatelně tmavne. Pokud se s tisem podlahář setká, bude to nejspíš při restaurování historických intarzií; tam si zaslouží maximálně šetrný přístup a ruční práci.